Den 1 Portugalete - Castro-Urdiales
Rozhodli jsme se vyrazit ráno kolem osmé hodiny. Zabalíme věci a opouštíme privát. Děti ještě spí, zanecháváme je svému osudu. Jsou už dospělí, nějak si poradí. Vyrážíme na nejbližší stanici metra. Večer jsme trasu trénovali. Každopádně po pěti minutách chůze mi přijde, že není něco v pořádku. Zkontroluji trasu na mapě, konkrétně v mé oblíbené aplikaci Mapy.cz. A ejhle, jdeme špatně, upravuji směr a noříme se do místního metra. Ano. Jelikož máme na pouť omezený čas, rozhodl jsem se přes Bilbao posunout metrem.
Tradiční rituál a zmatky ohledně prvních zkušeností z místní dopravy už máme za sebou. Respektive jsme se jim letos vyhnuli, neboť včera na letišti nás detailně instruovala místní znalkyně, naše Eliška. Nyní jedeme již sami, takže lze očekávat nepředvídatelné situace. A první přichází hned na nástupišti. Metro v Bilbau je trochu jiné než třeba metro v Praze, kde každá linka jezdí po svých vlastních kolejích. Tady a také ve spoustě jiných měst jezdí přes stanici více linek. Přes tu naši konkrétně dvě. Jedna jede do stanice začínající na P, druhá do stanice začínající na K. A tu my potřebujeme.
Na nástupišti stojí vlak, na tabuli nad nástupištěm svítí stanice P. Super, naše souprava to není. Počkáme. Souprava stále stojí a na tabuli je již i druhý vlak, písmeno K. Oba řádky blikají, jako že odjíždí. Co teď? Jelikož obě linky se oddělují až po pár stanicích, sedáme do první soupravy, budeme pátrat uvnitř, kam že to vlastně jedeme. Elektronické tabule žádné, prohlížím si mapku se seznamem stanic. U každé stanice je dioda, ty projeté svítí, takže alespoň vidíme, kde jsme. Stále však netuším, kam jedu. Nakonec se rozhoduji po pár stanicích vystoupit a počkat na další vlak, což se nakonec ukázalo jako správná volba.
Vysedáme ve stanici Portugalete a ještě než vyrazíme, najdeme příjemnou kavárnu. Na poutích jsem zvyklý si dát před cestou zelený čaj a něco sladkého. Vzpomínám v rychlosti na slovíčka a první faux pas je na světě. Čaj se neřekne ša, to je portugalsky, ale jednoduše té. No nic, stejně se budeme domlouvat rukama nohama, anglicky tu moc nepochodíme.
Po skvělém osvěžení vyrážíme. Ilča odmítá po městě používat nordické hole, protože klapou, čeká, až nás opustí poslední kolemjdoucí. To já se s tím jako zkušený poutník nemažu. Klapu si hned od začátku, jen ať mě všichni vidí. Stejně tu, ve velkoměstě, poutník s davem nesplyne, jsme tu trošku za exoty. Nicméně Camino je tu populární, tak i zde nás míjející tatínek s dcerkou zdraví srdečně „Buen camino“.
Počasí nám zdánlivě nepřeje. Je jen kolem deseti stupňů a mírně prší, proto po pár stech metrech rozděláváme pláštěnky. Já to však za špatné poutnické počasí nepovažuji. Při chůzi se stejně rychle zahřejete a pokud není vyloženě liják, tak ani déšť není nijak obtěžující. Postupujeme po poměrně nové cyklostezce. Občas nás mine nějaký pěší či cyklista. I v tomto počasí tu jdou, někteří viditelně třeba do práce. Míjí nás i jeden dědula. Hubený španělský důchodce si vyrazil v dešti na procházku. Předbíhá nás, prohodíme pár slov.
Po deseti kilometrech dorážíme k moři, k pláži La Arena. Na zastávce autobusu tu stojí náš známý dědula. Bude se vracet domů. To si dal ale pěkně dlouhou procházku na svůj věk. Zamáváme si a my se jdeme občerstvit do zdejšího baru. Lehce váhám, má ve znaku lebku. Míří sem ale i místní důchodci, tak snad nám zde nic neudělají a přežijeme. Obsluha je příjemná, dáváme si pivko, nějaký sendvič a Ilča i kávičku. Pozvolna si ladí svoji frázi „un café con leche“.
K typické pouti patří i sběr razítek do credencialu. Tato aktivita se mi letos značně zkomplikovala. Credencial jsem si chtěl pořídit v Bilbau. Prozíravě jsem pověřil v měsíčním předstihu Elišku, ať mi ji v místní katedrále koupí. Každopádně prozíravost mi nebyla k ničemu. Tvrdý studentský život, kdy jste buď nuceni absolvovat hodiny na univerzitě, nebo zadumaně studovat na privátě, jí neumožnil credencial pořídit. Neměla za celý měsíc čas.
Poslední pokus o nákup proběhl včera v turistickém informačním centru, ale credencial nemají. Odkázali nás na katedrálu, kde se však odehrávala mše a prodejní stánek byl už zavřený. Zde trošku předběhnu. Credencial jsem si marně snažil koupit i v dalších místech po trase. Scénář byl vždy stejný – turistické centrum mělo zavřeno a v kostele byla mše. Bylo tedy třeba zvolit náhradní řešení. To jsem použil již před pár roky, kdy jsem putoval po svatojakubské cestě přes Moravu. Sbíral jsem razítka na papír a pak si je doma nalepil do credencialu.
Zde mi to připomněla servírka, která mi sama nabídla, jestli nechci razítko (to se mi na této trase stalo poprvé a také naposledy). Nakonec jsem si odnesl zezadu orazítkovanou účtenku s razítkem lebky.
Postupujeme po dřevěném chodníčku podél pláže. Není úplně malá, moc větších jsem neviděl, ale moje měřítko se v dalších dnech významně změní. Na konci pláže postupujeme po schodech do kopce, na útesy. Je zde pěkná asfaltová cesta s nádhernými výhledy na oceán Biskajského zálivu. Vidíme, jak v moři mizí řeka na konci pláže. Pobřeží tvoří hodně útesy, tak místa s plážemi obvykle vznikají tam, kde se do moře vlévá nějaká řeka. To se mi na této pouti potvrdilo několikrát.
Někde v tomto úseku opouštíme region Baskicko a dostáváme se do Kantábrie. Je to tu krásné – jedním směrem oceán, opačným směrem pastviny. Vidíme tu kozy, koně, ovce, osly, krávy. Ti jsou naši průvodci i po další dny.
Tento úsek podél oceánu je nenáročný, potkáváme zde proto i další turisty. Patrně jednodenní výletníky, občas proběhne nějaký běžec či nás mine důchodce s klackem zakončeným jakýmsi očkem či smyčkou. Odhadujeme, že se bude jednat o novodobou pasteveckou hůl. Napadá mě, že by do smyčky dobře pasoval kozí či kraví roh, tak možná jim slouží pro manipulaci se zvířaty.
Cesta se odklání od oceánu a směřuje podél dálnice. Zde míjíme první opravdovou poutnici v modré pláštěnce. Jen se pozdravíme, nezdá se mi, že by se chtěla moc bavit. Cesta stoupá, musíme překonat převýšení asi 150 metrů. Zvládáme to, ale zadarmo to není. Přece jen je to první den a druhá část trasy, navíc po silnici, tak nám to dá pořádně zabrat.
Po několika kilometrech se dostáváme opět k oceánu, bohužel bar u zdejší malé pláže je mimo sezónu zavřený, postupujeme tedy dále až do města Castro-Urdiales. Zastavujeme v místním baru v „barové uličce“, na pár metrech je jich tu hned několik, docela to tu žije. Dáváme si pivko a něco na zub. To je výhoda zdejších barů. Po celý den máte přímo na baru spoustu menších pokrmů k zakousnutí.
Hlavně v Bilbau je to opravdu všude, jak jsme postupovali více na západ či do vnitrozemí, tak nabídka poněkud slábla, ale najíte se všude. Typicky si dáte nějakou bagetku, sendvič či bramborový koláč. Objednáváme si ještě dvě skleničky červeného vína a chvíli si připadáme jako alkoholici. Proč ta servírka tak divně kouká? Dedukuji, že asi není zvykem si po pivu dát víno. Pravda byla ale jinde.
Díky vysvětlení místního štamgasta, který překvapivě trochu vládnul angličtinou, bylo jasno. Vysvětlení bylo prosté – jsou čtyři hodiny, paní zavírá. Ano, v tomto čase je část barů zavřená a otevírá zase někdy kolem 19–20 hodiny. Vínko si dopijeme u stolečku na ulici. V bundě se zde dá vydržet. Celé odpoledne už nepršelo a teplota lehce také stoupla.
Ubytováváme se v místním penzionku. Našel jsem ho na Bookingu, cena pro dva byla necelých šedesát eur. Nakonec jsme tímto způsobem řešili celou pouť. Byli jsme jen na pár dní, takže nebyl tlak tolik na cenu, než když jdete několik týdnů. Navíc s albergue v období Velikonoc jsem si před dvěma lety v Itálii užil své, většina jich byla mimo sezónu zavřená, tak jsem nechtěl riskovat.
Siestu jsme strávili spánkem. Večer se vydáváme do baru, do naší barové uličky. Volíme ale bar naproti, lidí je tu plno, dáváme si dos copas de vino tinto, ochutnáváme ančovičky s olivami a nasáváme místní atmosféru. A také si protahujeme pod stolem unavené nohy.