Den 2 – Castro-Urdiales – El Puente

Noc byla poměrně náročná. Včerejších 26 km jsem cítil při každém otočení se v posteli. Navíc jsem šel spát dosti pozdě, protože mi zvědavost nedala a před spaním jsem si pustil fotbalový zápas naší reprezentace o postup na mistrovství světa ve fotbale. Bolely mě u toho dost oči – jednak díky hře našeho mančaftu, a hlavně kvůli tomu, že jsem zápas sledoval na svém mobilu. A jelikož zápas finišoval až kolem půlnoci, nedalo se ani správně fandit. Když jsem tiše vykřikl „gól“, stejně to probudilo moji milovanou polovičku, neboť se domnívala, že jsem dostal infarkt.

Ráno jsme vyrazili poklidnými ulicemi Castro-Urdiales. Zastavili jsme v jedné malé, ale opravdu malé místní cukrárně či kavárně a posnídali. Přitom jsem si ještě studoval trasu. Po včerejšku jsem byl donucen Ilčou k přepracování původního plánu, který počítal s druhou etapou okolo třiceti kilometrů. Kdybych šel sám, tak to nějak dám, i když bylo jasné, že se totálně odrovnám. To už jsem v minulosti zažil, a sice to sakramentsky bolí, ale zase máte pocit, že jste něco dokázali a máte na to ty nejsilnější vzpomínky. Zde však zasáhla vyšší moc v podobě mojí ženy, která mi poměrně jasně dala najevo, že více než dvacet kilometrů rozhodně dnes nepůjdeme. Marně jsem vysvětloval, že to tak prostě vychází, že není úplně jednoduché někde na venkově najít ubytování. Prostě si s tím musím poradit. Nakonec se mi povedlo zarezervovat ubytování ve vesničce El Puente, která leží pár kilometrů od trasy camina. Dnešní den měl být i nejhorší, co se týká počasí – má celý den pršet, takže jsem byl nakonec sám rád za plánovaných 18 kilometrů.

Vyrazili jsme po dobré snídani pod zataženou oblohou, ale bez deště. Cesta vedla asfaltovými silničkami nad dálnicí. Jde se docela příjemně, nikde ani živáčka. Po pár kilometrech nás předbíhají dvě mladé, pravděpodobně španělské poutnice. Usuzuji to podle slov, co slyším, a také proto, že pořád něco mluví, jako všichni Španělé. Blížíme se k moři a cesta těsně před pobřežím vede do malého lesíka. Ten je ale za plůtkem s brankou, před kterou postávají zmíněné dvě poutnice. Bojí se vejít dovnitř. Hned za brankou se totiž pase stádo koz, či snad kozorožců. Sám při pohledu na některé kusy mám respekt.

Aktuálně jsem tu však jediný muž na tři ženy, tak sebevědomě vstupuji za plot, posilněn vědomím, že kdyby se mělo něco dít, mám nordické hole a těmi se určitě ubráním. Také jsem náležitě vybaven zkušenostmi z rakouských dovolených, ze kterých si pamatuji základní pravidlo – neprocházet prostředkem stáda. Týkalo se to sice krav, ale jelikož stádo zde zatarasilo velmi hustě celou cestu, aplikoval jsem ho i na zdejší kozy.

Mými zkušenostmi však opovrhly obě Španělky, kterým jsem pokynul, ať jdou s námi. Pravděpodobně jsem u nich nevzbudil důvěru, kterou na rozdíl od nich měla moje žena, která mě bez náznaku zaváhání následovala. Sebevědomě jsem stádo obešel mimo cestu. A vždy, když mám pocit, že jsem dobrý, tak dostanu facku. Nechybělo moc a rozplácl jsem se v lesíku pěkně na zem poté, co mi šlahoun maliníku vytvořil okolo nohou pěknou osmičku. Obešlo se to bez pádu, jen s lehce poškrábanými lýtky.

Konečně jsme zase u oceánu. Vypadá to tu trošku jinak než včera. Pastviny přímo sousedí s útesy. Připomíná mi to Irsko, byť to může někdo rozporovat, protože jsem tam doposud nebyl. Ty pohledy jsou však úžasné. Procházíme okolo stáda ovcí či ohrad s oslíky.

Přicházíme do další vesničky a hledáme místní bar. Ten je bohužel zavřený, tak spíše pro jistotu pořizujeme alespoň něco k snědku na zdejší benzince. Mají tu jen jednu ledničku, jinak k jídlu opravdu nic. Ale přesto něco nakoupíme. Rozhodujeme se však konzumaci neprovádět – není tu ani stoleček. Popojdeme ještě kilometr, kdy se dostaneme až k pláži. Před ní stojí autokemp, připomíná nám spíš nějaký slum. Je plný mobilhomů a nepůsobí moc vábně. U vstupu do kempu je ale bar, kde se dá dobře posedět a najíst. Zásoby proto necháváme v batohu, dáváme si pivko a něco dobrého na zub. Po chvíli dorazí i dnes míjené dvě Španělky. Nakonec si nějak poradily. Původně jsem si myslel, že svoje sny o caminu pohřbí u ohrady s kozami.

Cesta se jen lehce dotýká pláže a kopíruje hlavní silnici. Oproti včerejšku je podél ní chodník, později pěšinka. Boříme se do vnitrozemí, neboť v tomto místě se do oceánu vlévá řeka, jejíž ústí tvoří poměrně velký záliv. Tomu se pak musí vyhnout nejen poutnická trasa, ale i silnice a dálnice.

Překonáváme menší, ale vydatný kopeček a blížíme se do předposlední vesničky. Je zde otevřený bar. A dokonce vyšlo sluníčko, poprvé si proto sedáme venku. Dáváme si skleničku červeného vína a místní pochutiny. Já zde poprvé poznávám jednohubku, kdy na párátku je napíchnutý kousíček sýra obalený hovězí šunkou a to celé je naložené v olivovém oleji. Toto si doma zkusím po návratu vyrobit. Opalujeme se na zahrádce a diskutujeme o tom, že toto je vlastně ideální dovolená. Na to, že dnes mělo celý den pršet, nám počasí vyšlo. Ani jednou nekáplo.

Poslední dva kilometry vedou po asfaltce mezi pastvinami. Připadáme si jako v Rakousku. V pozadí kopce, před nimi pastviny s krávami. Cestu zakončujeme v El Puente, pro změnu opět v místním baru. Na malém prostoru jsou tu hned tři vedle sebe. Tentokrát se lehce zpocení osvěžujeme pivkem a míříme na ubytování.

Večer hledáme to správné místo pro dobrou večeři. Nakonec volíme jeden z barů, před kterým nás vítají dva živí papoušci. Objednáváme celou láhev červeného, dnes si to zasloužíme. Servírka s lahví měla poněkud problém, je vidět, že se to moc nenosí. Španělé na baru pijí víno hodně, ale vždy si ho dávají po skleničkách. Při pohledu na účtenku to i docela chápu – koupí celé láhve jsme nijak výrazně neušetřili.

Ve vesnickém baru to poměrně rychle ožilo. Dost se zaplnil, lidé popíjejí i přímo u pultu a je problém si vůbec objednat. Nás to tolik netrápí, sedíme u stolku a užíváme si večera. Atmosféra mi vyvolala vzpomínky na Itálii, kde jsem si před spaním dával skleničku Montenegra. Pocítil jsem nepřekonatelnou chuť zjistit a ochutnat něco ze španělských destilátů. S využitím chytrého telefonu zjišťuji, že se zde pije orujo, ideálně nějaká domácí varianta.

Servírka si s mou objednávkou moc neví rady, po konzultaci se šéfovou a místními štamgasty dostávám bílý destilát. Chlapi pošťuchují, že mi má dát silnou variantu, což jsem jim hrdě odsouhlasil. Ze štamprle se vyklubala silná vínovice, kterou jsem na několikrát s mírnou nechutí zdolal.

V tomto okamžiku jsem si uvědomil rozdíl mezi poutí o samotě a v páru. Já, povzbuzen krátkou interakcí s místními štamgasty, jsem dostal chuť tento „nový vztah“ začít u baru rozvíjet. Oproti tomu moje žena po dvoudenním putování byla unavená a chtěla jít spát. Zvolili jsme proto kompromis a vyrazili na ubytování se pořádně vyspat před zítřejším náročným dnem.