Den 3 – El Puente – Santoña

Dnešní den nás po celou cestu provázel déšť. Nevadil ani svojí intenzitou, až na výjimky jen slabě pršelo, ale tím, že se neustále vracel. Oblékání a vysvlékání pláštěnky jsme díky tomu vypilovali k dokonalosti, s ohledem na počet pokusů.

Cesta vedla po asfaltové silnici do vedlejší vesničky. Zde se vracíme na trasu, kterou jsem se však rozhodl trochu zkrátit. Stoupáme proto po poněkud prudší lesní cestě, kterou se derou pramínky dešťové vody mezi kameny. Je to sice blíže, zato horší cesta. Vede eukalyptovým lesíkem. Těch je tu v okolí plno a jsou zajímavé tím, že zdálky vypadají jako naše smrkové lesy.

Nejvyšší bod dnešní trasy, který je ve výšce kolem 300 m n. m., je dobyt a my za intenzivnějšího deště klesáme až do vesničky Hazas. Ta mě zaujala svojí polohou. Leží jen asi 30 m n. m. a ze všech stran je obklopena kopci, včetně toho od oceánu. Tvoří takovou zajímavou planinu oddělenou od oceánu jedním kopcovitým hřbetem. Říkám si, že někdy v daleké minulosti mohla být součástí oceánu.

K němu se opět dostáváme a znovu se můžeme kochat nádhernými výhledy. Cesta se nyní zužuje a vede mezi keři po velmi blátivé pěšince s kalužemi. Dost to klouže a doposud relativně čisté boty dostávají pořádně zabrat. Nakonec se z tohoto marastu dostáváme a klesáme po velmi strmé asfaltce do města Laredo.

Dáváme lehčí oběd, do cíle je to již jen po rovině. Ukazuje se ale, že to není zadarmo. Cesta vede podél zdejší nekonečné pláže. Na délku má téměř pět kilometrů. My volíme s ohledem na počasí cestu po souběžné promenádě. Je to nekonečné a ubíjející. Dnes byl doposud profil velmi pestrý a sebral nám spoustu sil na dnešním dvacetikilometrovém úseku.

Se zbytky sil docházíme na menší pláž na opačné straně úzkého výběžku. Zde cesta končí, dál se pěšky nedostanete. Jedna z variant je postupovat po pobřeží, což je více než 15 kilometrů do města Santoña. A nebo, jako většina poutníků, můžete jet lodí.

Stojíme na opuštěné pláži, ověřuji, že jsme na správném místě. Odtud by to mělo jet. Nic tu není, jen pláž. Tohoto jsem se bál. Teď tu zůstaneme a nebudeme se moct dostat na druhý břeh. A to jsem vše ověřoval. Je Zelený čtvrtek a loď by měla jezdit až do 18 hodin.

Svoje obavy nedávám najevo, neboť začátek nastávající paniky začínám pociťovat u své drahé polovičky. Naštěstí se po pár minutách rozpaků a silné víry něco pohnulo a za chvíli u pláže stojí taková malá bárka. Vyhazuje speciální prkno, na které se přímo z pláže nastupuje. Jsme jedinými cestujícími. Zaplatíme dohromady pět eur a konečně míříme do cíle.

Jsme v čase Velikonoc, takže se dalo očekávat, že se staneme svědky nějaké církevní akce. To se nám poštěstilo hned dnes. Zatímco v Česku ho slavíme zeleným pivem, zde v Santoña je to velkým svátkem.

Na zdejší náměstí večer přicházejí maskované a bosé skupiny v kápích různých barev. Vždy vezou nazdobený velký vůz se sochou. Zde jsou skupiny celkem čtyři a každá má jinou barvu. Červení vezou sošku Ježíše na kříži, fialoví Ježíše nesoucího kříž, černí Pannu Marii a modří také.

Každá skupina má svou bubenickou sekci, navíc je tu i dechový orchestr. Celé je to působivé, až děsivé. Lidé v hábitech vypadají jako členové Ku-klux-klanu. V jeden okamžik se všechny čtyři vozy sjedou k sobě doprostřed náměstí. Zpětně zjišťuji, že se jedná o jednotlivé církevní skupiny ve městě, patrně každá patří k jinému kostelu.

Za silného bubnování všichni opouštějí náměstí a my vyrážíme si lehnout.