Den 4 - Sansepolcro - Cità di Castello

Noc nebyla úplně klidná. Ozval se mi pravý kyčel. Přes den je v pohodě, ale v noci nevím, jak si lépe lehnout. Navíc v ubytování v klášteře v této době je trošku utrpení. Je tu pořád zima. Více jak venku. Ráno se přemáhám vylézt ze spacáku. Nakonec ae odhodlám, ale dám si horkou sprchu. Musím využít toho, že jsem tady sám. Kdo ví, jak dlouho mně to vydrží. 

Pro upřesnění, cenu, kterou jsem tu zaplatil za nocleh, je 15 Eur. Takže si nemám co ztěžovat. Za ty peníze je to luxus.

Hážu na sebe dvě vrsty triček, k tomu bundu. Dnes by mělo být už fajn, tak to snad půjde lépe. Finále je obutí, odkládal jsem to, jak to šlo, ale už není zbytí. Obouvám mokré boty a doufám, že je dnes po cestě vysuším. Jelikož mě čeká dost asfaltu, který mi včera dělal na posledních kilometrech už problémy, tak provádím úpravu obutí. Na cestu jsem si vzal patrně tu nejšílenější obuv. Barefooty. Cítíte každý kamínek. Za to v trávě nebo na hlíně je to super. Asfalt už mě ale včera v závěru opravdu nechutnal. Tak jsem si do nich šupl vložky. Ty jsem si vzal na doporučení kolegyně Báry, která mě večer před odjezdem rozkolísala, ať si barefooty radši neberu. Nakonec mě přemluvila si vzít aspoň ty vložky. Boty mám něco přes měsíc a v jednom jsou jedinečné. Nemám z nich puchýře. Z jiných bot je mám okamžitě. A z těchto po měsíci nic a po prvních 50 km zatím dobrý.

Vyrážím z kláštera s tím, že snídani si koupím někde v obchoďáku. Hned za rohem však narazím na útulný bar. V dobrém rozpoložení se soustředím na svoji italštinu a vypotím ze sebe větu Vorrei una de té e un croissant. Sympatická černovlasá mladá paní se na mě usměje a začne chystat celý tác. Ta italština boří ledy. Dává na tác různé čaje, cukry, croissant a také konvičku s horkou vodou. Fantazie. Sednu si ke stolu připraven si vše náležitě vychutnat. Hned zase ale vstanu, paní mi nedala una tazza, hrníček, nemám jak pít. Společně se zasmějeme a já si užívám snídaně.

Opouštím bar s dobrým pocitem, že už jsem sem zapadl. I když tedy s batohem tu lehce vybočuji. A taky trochu s těmi včera zmáchanými ponožkami, které jsem se jako správný cammiňák rozhodl vysušit dneska na batohu.

Prvních skoro 10 km je po rovině. V oficiálním itineráři cesty Via di Francesco je tento úsek pouze 11 km a má náročnost easy. Když jsem se večer připravoval, tak mi bylo jasné, že je to blbost, to budu v cíli ještě dopoledne. Možná bych si odpočal, ale po včerejším večeru mi příjde mnohem lepší být sám se sebou při chůzi než někde na jednom místě. Takže jsem si přidal ještě jeden úsek, celkem to dělá plán na dnešních 32 km.

Easy úsek v kontextu předchozích dní je asi opravdu easy. Ale ty poslední skoro 2 km mi dají pěkně zabrat. Vedou do brutálního kopce. Ten sklon je místy hrozný. Docházím do vesničky Citerna. Už jsem pěkně vyprahlý, přece jen vykouklo sluníčko, tak po dvou dnech v horách zažívám něco nevídaného, pocení. Přímo v centru je otevřený bar. Dávám si pivko a panini se sýrem. Dnes je Velký pátek, chtěl jsem držet pořádný půst, tak jako na popeleční středu, kdy jsem celý den nic nejedl, ale tady to nejde. To pivo po rom brutálním stoupání fakt bodlo, tak půst dojedu aspoň bez masa, jíst ale dnes musím. Mimochodem, docela mě překvapilo, že v Itálii není Velký pátek státním svátkem. Zrovna tady, v zemi, kterou považuji za silně křesťanskou.

Opouštím bar, čeká mě ještě 20 km. Cesta strmě klesá, slunko stále svítí. Vytahuji sluneční brýle, konečně. Pojď si to Oldo pořádně užít. Krásné výhledy. Zjišťuji, že už nejsem v Toskánsku, ale v jiném regionu, Umbii. Značení se výrazně zlepšilo, rozcestník, je na každičké křižovatce. Samotná hranice regionů byla někde na ranní rovince. Minul jsem tento okamžik.

Náladu mi kazí další prďák. Několik kilometrů svištím dolů a hned zase několik kilometrů do prudkého kopce. Po pák takových zvratech vcházím do vesnice Lerchi. Vlastně nijak zajímavá vesnice podél hlavní silnice. Hned u prvního domu mě však zaujal barel s výzdobou, kde jsou i mušle. Ty jsou tradičním symbolem cammina a jednu malou si i nesu na ruksaku. Dnes trochu nedůstojně mezi ponožkami.

V obci mě zaujme pítko pro poutníky. To je super, protože mi již skoro došla voda. Doplním a postupuji obcí až narazím na bar. Do cíle už mi zbývá kolem 8 kilometrů a s převýšením 2 Výhonů (Výhon, kopec nad Židlochovicemi, z města na vrchol je to bez mála 150 metrů převýšení). Podle prošlapaného Výhonu si pomáhám měřit náročnost stoupání. Je třeba se posilnit. Dám si zase pivko a salát. Už jsem ztratil při objednání zábrany a přijde mi, že se vždycky nějak domluvíme. Sedim venku a osloví mě jeden starší pán, co zpozoruje můj batom. Stačí, aby řekl cammino a pouštíme se do družného rozhovoru. Ptá se, odkud jsem, navazuje dotaz Praha? Řeknu Brno a pán se usměje, zná a má asi na to i nějaké vzpomínky. Dorozumíváme se anglicky, pán to ale prokládá některými německými slovíčky. Zaplatím a vyrážím dál. Tuto obec si odnesu ve svém srdci, jako tu, kde mají rádi cammino.

Po pivku doslova vylétnu na další, dnes už poslední kopec. Respektive jeden a půl Výhonu dám s přehledem, zbytek už musím zvolnit. Pivo opravdu dělá divy! Pak už mě čeká jen pěkný kopec dolů do Cità di Castello.

Cestu jsem si dnes fakt užil. Sluníčko, bary. Tak nějak si představuji cammino. Dnes mi ani neproudily hlavou zběsilé myšlenky. Jen v jednom ze stoupání mi přišlo, že mám upřesnit svoji vizi. Inspirace, to je to, co vlastně tímto svým psaním dělám a baví mě to, takže: Spojovat lidi a rozdávat při tom radost a inspiraci pro lepší svět.

Jsem v cíli. Volám ohledně ubytování. Prý za 5 minut je paní tam. Nakonec se to celé zvrhne v jedno velké nedorozumění. Paní mi již včera po telefonu říkala, že to doladíme přes WhatsApp. Všechno jsem si precizně před odjezdem připravil a vypnul všechny telefony (osobní i služební), mám jen tajnou Sim. No a na ní se mi nějak včera nepovedlo nahodit právě WhatsApp. Stojím před budovou, kde očekávám ubytování. Uběhla už více než půlhodina, říkám si, hold Itálie, 5 minut to bude ve zdejším čase aspoň půlhodina. Nakonec mi paní volá, ubytování je někde jinde, poslala mi to na WhatsApp a už na mě 15 minut čeká. Rychle zkouším oživit na WhatsApp nové číslo a tentokrát to jde. Tři ztracená volání od paní a mapa. Vyrážím, naštěstí je to kousek a je to opět v klášteře. Zjišťuji, že zde budu zase sám. Včera zde spali 4 poutníci, na zítra je jich hlášených 5. Nevadí. Aspoň toho využiji. Je tu fakt zima, tak zhuntované tělo nahazuji několik minut v horké sprše.

Odhodlán užít si dnešní večer, vyrážím do malebných uliček města na večeři. Je to tu fakt krásné a co mě zaujalo, tak je tu více jak tucet kostelů či klášterů. Vybírám si malou pizzerii, nic nobl, je to něco mezi barem a restaurací. Objednávám stůl pro jednoho v italštině a usazují mě k malému stolečku vedle dvou Neměk, o něco starších jako já. Sedí sice u jiného stolu, ale mezera mezi mým a jejich je sotva na projití. Obě mají sportovní oblečení, na nohách botky od bláta. Vypadám podobně, jen jsem si prozíravě nabalil na cestu gumové papuče. Ty obouvám vždy až večer, abych nohám odpočal. A chodím s nimi i po hospodách, kde dost tímto vybočuji z trendu vyšňořených Italů. Dávám si pizzu, víno a vodu. Poněkud mě prekvapily skleničky. Na víno i vodu jsem dostal stejně, vypadají jako ty ze školní jídelny. Večeřím a lehce se snažím poslouchat hovor dvou německých dam. Po několika minutách zaslechnu slovo Santiago. Finálně se utvrzuji ve svém původním odhadu, že se jedná také o poutnice. Patrně bydlí v jiném luxusnějším ubytování. Dopiju první katafu s 2,5 deci vína, tím si dodám odvahu a oslovím dámy. Bingo. Jsou z Bavorska, z Fürst im Wald, blízko hranic s Českem a znají i Mikulov, byly tam na wellness pobytu. Jdou z Florencie do Assisi. Zítra mají stejnou trasu jako já. Tak se třeba potkáme. 

Jak jsem dříve psal, vedou tu dvě trasy. Cammino Assisi a Via di Francesco, kterou jdu já. Začátek dneška a vlastně i konec včerejší etapy jsou ve vedení trasy naprosto bizardní. Vedou stejně, ale každá v opačném směru. Je to vlastně taková kolmice na osu hlavního směru trasy. Zvýšila se tím pravděpodobnost, že někoho potkám, ale to se na trase nenaplnilo. Další dny již trasa vede skoro totožně. Proč vlastně tato vsuvka? Existenci více tras přisuzuji důvod, proč nikoho nepotkávám. A setkání s milými dámami mi to potvrdilo, jdou tu druhou.

Loučíme se a přejeme si Buon cammino. Dopiju druhou dvoudecku a frčím taky na ubytování a sepsat dnešní zážitky. Dnešní den mi už začal připomínat Cammino, tak jak ho znám z knížek.

/fotogalerie/den-4/

Přidat komentář

Přehled komentářů

inPage - webové stránky s AI, doménawebhosting