Den 4 – Santoña – Güemes

Po ránu jsem měl mírné pochyby, jak se dnes budeme po cestě stravovat. Je Velký pátek. Naštěstí moje obavy rozptyluje jeden z barů v centru, kde posnídáme. Je otevřený už takto brzy, v osm. Může se to někomu zdát pozdě, nicméně je na místě trochu přiblížit, že ve Španělsku je vše poněkud opožděné oproti našemu domovu. Ležíme ve stejném časovém pásmu, ale jsme nyní o dost západněji. Svítá tu tedy až kolem osmé ráno a večer je díky tomu také mnohem pozdější než u nás.

Vycházíme z města a procházíme okolo dlouhé zdi nějaké pevnosti, která v současnosti bude patrně vězením. Vypadá to tu ale zatím bezpečně, snad se zrovna nebude nikdo pokoušet o útěk. Přicházíme k pláži a rozhodneme se jít přímo po ní. Je to zážitek, putovat přímo po pláži. Za pláží musíme překonat kopcovitý výběžek. Má přes 100 výškových metrů a cestou nás míjejí tři poutníci. Starší paní a dva mladší muži. Jdou každý sám, jen se postupně pozdravíme.

Po sestupu a další, o poznání delší pláži, přicházíme do výletního městečka Noja. Je tu docela živo, je vidět, že město u oceánu je pro Španěly zajímavým místem k trávení velikonočních svátků. Dnes si cestu více užíváme, k čemuž přispívá přívětivější profil, počasí i počet navštívených barů po cestě. Jeden z nich leží přímo v Noje na náměstí a má velké logo se svatojakubskou mušlí. Žádám tak vcelku logicky a sebevědomě i o razítko do svého credencialu, respektive na svůj papírek. To ale nemají, tak si trošku postesknu nad zneužitím poutnického symbolu v logu baru, který vlastně ani není pro poutníky.

Vydávám se proto zkusit hledat razítko jinam. Svoji ženu jsem nechal v baru, neboť odmítla malou pátrací procházku se slovy, že turistické informační centrum bude určitě zavřené a v kostele bude mše. Po pár minutách jsem se kajícně vrátil s informací, že centrum je opravdu zavřené a v kostele je skutečně mše.

Z Noji se cesta opět noří do vnitrozemí. Míjíme poměrně hodně turistů, kteří svátku využili k procházkám po okolí. Kilometr před cílem, kdy už se nacházíme ve vesničce daleko od turistů, sedáme do dalšího baru. Je to spíše taková usedlost, kterou majitel pojal jako jakýsi ranč. Mají tu nástěnné malby se Sedmi statečnými a k jídlu několik verzí hamburgerů. Neodoláme a za již slunečného počasí se nadlábneme. Ten kilometr se nějak dohrabeme do cíle.

Ubytování máme dnes v o trošku dražším místě, jakémsi rurálním hotelu. Byla to na Bookingu poslední možnost v této lokalitě, tak nebylo zbytí. Majitelé jsou velmi milí a přívětiví. Na hotelu je několik zvláštností. Vstupní dveře jsou dvoudílné – horní polovina se otevírá normálně klíčem, spodní poté klasicky západkou z vnitřní strany. Samotný pokoj upoutá záclonou nad postelí, vrzající dřevěnou podlahou a sprchou. Na ní není nic zvláštního, jen to, že patří k pokoji, který má být s vanou. A to jsem se na pořádné vymáchání ve vaně tak těšil.

Večeři jsme strávili v nedaleké restauraci. Do ní jsem hrdě nakráčel ve svých žabkách. S těmi večer chodívají poutníci, aby dali odpočinout svým znaveným chodidlům po celém dni. Moje polovička odmítala tuto myšlenku přijmout s tím, že nebude dělat ostudu. Marně jsem jí vysvětloval, že už nikdy nikoho z těch, kteří ji uvidí, nepotká.

Neotevíral jsem rovněž diskuzi o tom, že je to jedno, když stejně v restauraci sedí ve sportovním. Mohl bych to schytat, protože při balení věcí mi připadal batoh strašně malý – nebyl v něm tentokrát spacák, tak jsem si do něj přibalil i džíny a mikinu. Toto jsem ale neavizoval, za což jsem schytal již první večer náležitou „pochvalu“.

A tak tu nyní sedíme – já na slušno se žabkami a Ilča ve sportovním včetně bot. U vedlejšího stolu jsme si všimli elegantního muže ve sportovním. A se žabkami na nohou. S ohledem na konverzaci s číšníkem jsme ho odhadli na Itala a podezírali ho, že to bude také poutník.

Zde přichází další velký rozdíl mezi putováním o samotě a v páru. Pokud sedí poutník sám takto u stolu a vidí někoho dalšího sedícího o samotě, navíc v žabkách, dojde hned, či po pár sklenkách vína, ke klasické poutnické konverzaci. Zjistíte, odkud poutník je, odkud jde a kam či proč na cestu vůbec vyrazil.

Pokud putujete v páru, pak konverzaci vedete se svým partnerem. O tom, kdo vedle vás seděl, se nedozvíte vůbec nic. Ani to, jestli je to poutník. Muž odchází, sleduji ho a vidím jeho pohyb a grimasu v obličeji, když vychází zdejší dva schůdky. Toto musel být poutník.