Den 5 – Güemes – Santander

Dnes nás čeká poslední úsek pouti. Podle původního plánu jsme měli být již včera v cíli, v Santanderu. Upravený plán počítal s příchodem na dnešní Bílou sobotu kolem poledne. Původně jsme také plánovali, že nám do Santanderu přijedou naproti naše děti, společně zde strávíme den a večer se vrátíme do Bilbaa. Jak už to na pouti bývá, realita byla jiná. Dětem se nepovedlo sehnat jízdenky na autobus, všechny byly vyprodané, tak jsme byli rádi, že se nám povedlo sehnat alespoň dva lístky pro mě s Ilčou na cestu zpět na půl páté odpoledne.

Vyrážíme v osm hodin a vítá nás jasná obloha. Po silnici jdeme do vesničky Galizano. Po cestě nás uchvátí výhledy, neboť na nás z dálky vzhlíží pohoří Picos de Europa, jehož skalní štíty jsou ještě zasypány sněhem. Ten nejvyšší, Torre de Cerredo, je vysoký 2650 m n. m., což je jen o pět metrů méně než nejvyšší hora Vysokých Tater, Gerlachovský štít. Pohled na vysoké štíty hor a současně na moře je dechberoucí.

Ve vesničce zastavujeme v místní kavárně, pekárně či cukrárně. Nevím, jak to nejlépe vystihnout. Ve zdejší „panadería“ pečivo nejen pečou, ale máte tu možnost i posnídat, včetně kávy, čaje či čerstvého džusu. Této možnosti využíváme. Je zde velmi rušno, ale čtyři paní za pultem kmitají velmi rychle a k tomu se na všechny hezky usmívají. Sedáme si ven a nabíjíme se nejen dobrou snídaní, ale i dopoledním sluncem. Dnes by měla být cesta na pohodu, čeká nás už jen zbylých čtrnáct kilometrů.

Z vesničky cesta vede přímo k oceánu. Vede po útesech a nad nádhernými plážemi. Tento úsek mi učaruje, je to tu opravdu krásné a vše je umocněno jasným počasím. Užíváme si výhledy a snažíme se nevnímat jediný rušivý jev. Sobotní prosluněné velikonoční dopoledne vyhnalo na pěšinku nad útesy spoustu turistů, běžců a také cyklistů. Scházíme na poslední pláž před městem Somo. Je obrovská a je tu už poměrně živo. Sundávám boty, jdu podél oceánu a nechávám si příbojem chladit svá unavená chodidla.

Projdeme malé centrum a ocitáme se v cíli, u přístaviště v Somu, odkud nás má převézt loď do Santanderu. Znejistíme, protože při prvním pohledu tu chybí voda. Při bližším je vidět pouze úzký proužek vodní hladiny linoucí se do kotviště. Po chvíli přijede loď, tentokrát velká, velikostí mi připomíná parníky z brněnské přehrady. Plujeme mezi mělčinami a po půlhodince jsme v cíli, v Santanderu. Ten je hlavním městem autonomní oblasti Kantabrie.

Dnes je v ulicích velmi živo, míříme na krátkou procházku centrem k místní katedrále. Podniknu poslední zoufalý pokus o získání nějakého razítka, který dopadl jako vždy. V katedrále je mše, kterou nehodlám narušit pobíháním v jejích útrobách a pátráním po razítku. Městu chybí klasické historické centrum, to totiž v roce 1941 z velké části vyhořelo. Místo hledání památek proto sedáme do baru a přečkáme v něm většinu času do odjezdu autobusu.

Nyní už v něm sedíme a jedeme celou stokilometrovou trasu zpět. Cestou poznáváme spoustu míst, kterými jsme během pouti procházeli. Ohromuje nás, kolik jsme toho vlastně ušli a kolik toho zažili. Těch podnětů je každý den tolik, že už druhý den máte pocit, že jste na cestě strašně dlouho.

Začínám si rovněž uvědomovat benefit letošního nastavení. Nyní v Bilbau naházíme páchnoucí oblečení jednoduše do pračky a hlavně ho vyměníme za to nepoutnické, které zůstalo v našich kufrech. Bez této možnosti si rodinnou dovolenou, kdy polovinu strávíte na pouti a druhou jako klasičtí turisté, nedovedu moc představit.

Nezbývá než bilancovat. Cesta ve dvou byla velmi zajímavá. Oproti té klasické, kdy jdete sami, je v něčem rozdílná. Hlavní změnou, kterou na sobě pozoruji, je absence pocitu samoty. Tu na klasické pouti zažíváte nejčastěji večer, když sedíte sami v restauraci či baru nebo ležíte sami v posteli. To, co mi na pouti letos naopak chybělo, jsou „kompenzační opatření“ minimalizující pocit osamění. Když jdete sám, postupně máte větší potřebu se bavit s ostatními poutníky či místními obyvateli. A to bylo na poutích, které jsem zažil, vždy to nejzajímavější a inspirující.

Cesta ve dvou je také jistou prověrkou vztahu. A jsem rád, že jsme v této zkoušce obstáli. Za těch pět dní, kdy jste spolu dvacet čtyři hodin denně v různých situacích, radostných i krizových, neproběhl žádný konflikt. To pro mě nebylo překvapením, po tolika letech ve vztahu už jsme docela sehraní. Pro mladé páry to ale může být opravdu výzva.

Závěrem chci pouť o samotě i v páru vřele doporučit. Nebojte se toho, obohatí to váš dosavadní život o spoustu zážitků.