Den 6 - Pietralunga - Gubbio

Dnešní noc byla hrozná. Snad všechno na nohách mě v noci bolelo, stále jsem se převaloval. Neměl jsem ale jak nohám pomoci. Navíc, když jste zabalení po krk ve spacáku. A vylézt z něj do zimy nepřipadalo v úvahu. A do toho jediní spolubydlící, Francouzi, v noci pěkně chrápali. Musel jsem vytáhnout sluchátka a nacpat si je do uší, což velmi pomohlo. Mám i na tyto případy špunty. Ty jsou ale někde v batohu a vylézt ze spacáku a hledat je uprostřed noci se mi rozhodně nechtělo.

Do toho všeho se změnil v noci čas. Tak budu vlastně vstávat o hodinu dříve.

Nakonec vylézám před půl osmou a s přehledem se rutinně převléknu a pobalím. Snad bude někde otevřený bar, kde se nasnídám. A mám štěstí. Hned v malebném malém centru Pietralunga je otevřeno a na zahrádce před barem, koho to nevidím. Staré známé poutnice z Německa, Simone a Claudia. Objednávám čaj a k tomu croissant. Krémový bohužel nemají, ale mají pistáciový. A ten je snad ještě luxusnější. Při rozhovoru zjišťuji, že dámy byly večer v centru na výborné večeři. Chvíli se divím a zjišťuji, že večeři mají restaurace standardně až po sedmé večer. Já šel včera dřív a takto se nachytal.

Dámy si dávají ještě jednu kávu, já vyrážím.

Dnes jsou kopce v první polovině trasy, tak to bude snad lepší než včera, kdy to bylo naopak. Poslední část má vést už jen po rovině.

Scházím po kilometru z asfaltky a hned na mě kouká brod. Chvíli nevím, jestli se mám těšit nebo bát mokrých bot. Nakonec to dopadlo dobře, mají tady krásné kameny na přejití. Stoupám vzhůru. 

Dnes mi dokonce chodí i nějaké myšlenky. Konkrétně vnímám paralelu mezi poutí a životem. Jednou jsi nahoře, jindy zase musíš jít dolů. Jindy jdeš po rovině. A stejně tak náš život. Chvilku se cítíme skvělé, jindy je nám ouvej. Jen si každý z nás vybíráme jinou cestu, někdo těžší či lehčí, jiný zase po ní jde rychleji nebo pomaleji. A tak se v životě různě potkáváme či míjíme.

Po kilometru zase cesta padá dolů. Asi po čtyřech kilometrech na odbočce z místní silnice na štěrkovou cestu si dávám pauzu. Po pár minutách se tu zjeví dva cyklistické, a hleďme, jsou to mí "oblibenci" Francouzi. Přemýšlejí, kudy se vydat a nakonec se vydávají jinam. Do toho mě dohání Simone a Claudia, tak jdeme chvíli spolu a povídáme si o všem možném. V polovině dalšího, dnes největšího stoupání, si dávám pauzu, nohy mi zase hoří. S dámami se potkám až na kopci, kde na mezi obědvají, tak se přidávám. Šlapky už mě fakt hodně bolí, tak se rozhodnu to prozkoumat. Zjišťuji, že pod patou už nemám žádný vzorek, sešlapal jsem ho. Dostávám spásný nápad, nasazuji druhé ponožky, tím snížím tlak ze země na chodidla. Ukazuje se to jako dobrý nápad.

Začínáme společně sestupovat a koho to mé oči nevidí? Že by pocestný? Ano, je to pocestný. Pozdravíme se. Mladý poutník je až z Argentiny. A jde do Assisi. Jelikož jde proti nám, udiveně na něj koukám. Ukáže se, že je to vtip, jde do Pietralunga. Ještě prohodíme pár vět a loučíme se.

Dál už cesta pokračuje podle očekávání. Kopečky se postupně snižují až už cesta vede po rovině. Chvíli jdu sám, občas se potkám s dámami. Různě se prolínáme. Do Gubbio vycházíme společně. Pohled z dálky na město je majestátní. Město je vystavené v kopci a rozhodně ho doporučuji za návštěvu. Hledáme první otevřený bar. Dnes žádný nebyl. A dámy jako správné Bavoračky mají chuť na pivo, o mě nemluvě. Nakonec máme štěstí, na kraji centra už jsou i lidé a i otevřené bary, to jsme po cestě neměli. Je neděle a všechny byly zavřené, vlastně ten jediný, co byl na trase.

Dáváme si pivko všichni tři. Po těch 26 kilometrech chutná výborně. Nezůstane u jednoho, dáme po dvou a ještě mě učí dámy pít jejich oblíbený šnaps, Montenegro. 

Přitom všem živě diskutujeme a já si vzpomněl na klíčovou otázku, kterou svým spolu poutníkům pokládá Láďa Zibura. Proč seš na camminu? Dostává se mi silné odpovědi. Claudiina maminka má rakovinu. Tak se vydala na čtrnáctidenní pouť a v každém kostele pro ni zapaluje svíčku. Každá svíčka je za každý další rok, který chce s maminkou strávit. A Simone, tak ta je velká vyznavačka turistiky a skialpinismu a ta se rozhodla kamarádku na pouti doprovodit. Dostávám recipročně stejnou otázku, tak posdílím i já, proč tu jsem.

Jdeme ještě společně do kostela Svatého Františka, který je velmi velký. Mají zde dokonce malý stoleček pro otisk razítka do credenciálu, tak společně razíme. Loučíme se, ale ještě před tím si vyměňujeme kontakt, půjdeme společně někam do města na večeři.

Pro mě však začíná malé dobrodružství. Ubytování mám naplánované přímo v areálu kostela Svatého Františka. Už včera jsem měl ale problém v Pietralunga najít vchod, kudy se na ubytování jde. Tak si to namířím přímo k nedaleko stojícím policistům. Hlídají tu lidi a auta. Je nedělní odpoledne a v centru města je hodně živo. Je vidět, že pro Italy je Gubbio významným cílem výletů. Policistka mi ukazuje na správné dveře. Ale!

To jsem vám jaksi neřekl, že se mi nepodařilo včera do ubytování dovolat, byl tam jen nějaký automat s italskou zprávou. Tak jsem napsal email a na ten mi doposud nikdo neodpověděl. Na dveřích mají stejné telefonní číslo, na které jsem včera volal. Co teď? Zkusím zavolat znovu. Asi je to tím, že už mám dvě piva v sobě, v automatické zprávě rozeznávám slovo chiusa, což je zavřeno. Zkouším ještě zavolat na jiné podobné ubytování, ale taky mají ještě zavřeno. Navíc je velikonoční víkend a město je plné turistů a hodně ubytování je obsazených. Nedá se nic dělat, vyrážím do hotelu přímo vedle kostela, kde podle bookingu mají ještě volno. Na recepci zjišťuji, že opravdu mají. Celá tato legrace mě přijde na 130 Eur včetně snídaně. Není zbytí. Včera jsem nocoval zadarmo a předchozí noci za hubičku, tak v průměru je to vlastně v pohodě. Vyrážím na pokoj. Mají tu vanu! Okamžitě ji napouštím a pořádně si užiji horké vody. Vodu ještě zrecykluji, vyperu konečně pár věcí. Snad je na pokoji do rána vysuším.

Jako ze škatulky. Mám sice spálenou hlavu, což jsem za pochodu nezaznamenal. Obloha byla už třetí den zatažena pískem ze Sahary a navíc docela foukalo, tak jsem se nečekaně přismahl. A do toho jsem ve vaně detekoval puchýř na levé šlapce. 

Vyrážím konečně do ulic na sraz s dámami a na večeři. Sice úplně nezapadáme, hlavně já s gumovými papučemi. Vybíráme jednu malou restauraci a užíváme si společně při večeři a dobrém vínu. Ještě dámy mají chuť na zmrzlinu, tak si ji dopřáváme v nedaleké gelaterii. Loučíme se, dámy už jsou utahané. Já si ještě se zmrzlinou projdu pár nočních uliček.

/fotogalerie/den-6/

Přidat komentář

Přehled komentářů

inPage - webové stránky s AI, doménawebhosting