Vision Quest – cesta do samoty a k sobě

V dubnu 2025 jsem se zúčastnil jedné z nejintenzivnějších zkušeností svého života – Vision Questu v Portugalsku. Je to desetidenní proces, ve kterém se po třídenní přípravě vydáš na čtyři dny a čtyři noci do přírody, sám se sebou, jen s vodou a základními věcmi na přespání. Bez jídla, bez telefonu, bez rozptýlení.

Možná to zní jako extrém. Ale právě v té jednoduchosti a náročnosti je ukrytá síla.

Přípravné dny

Než jsme vyrazili do samoty, strávili jsme spolu několik dnů příprav. Už tam se začalo dít něco důležitého. Seděli jsme v kruhu a sdíleli, proč jsme sem přijeli, co hledáme a čeho se obáváme. Bylo nás deset, každý s jiným příběhem – a právě díky otevřenosti a důvěře jsem hned cítil, že v tom nejsem sám.

Součástí přípravy byly i úkoly v okolní přírodě. Chodili jsme na kratší výpravy, seznamovali se s prostředím, do kterého se za pár dní ponoříme naplno. Pozvolna jsme si vybírali místo, kde strávíme své čtyřdenní „sólo“.

Seznámili jsme se také s medicínským kruhem a s prací se strachy. Učili jsme se, že strach není nutné zahánět nebo popírat – naopak, můžeme se s ním setkat, podívat se mu do očí, zkusit s ním navázat dialog. Vnímat, co nám chce ukázat. To pro mě byla nová a silná zkušenost.

Chladné portugalské noci

Překvapením pro všechny účastníky bylo počasí. Přichází klimatická změna – tundra se přestěhovala do Portugalska. Čekal jsem teplé portugalské jaro. Jenže noci byly studené a já při balení hledal optimum ve vybavenosti tak, abych zvládl čtyři dny v přírodě pod širákem, ale přitom měl lehký batoh, protože mě čekala cesta do Santiaga de Compostela.

V noci ale byla zima taková, že jeden z účastníků dokonce ráno našel v hrníčku ledovou krustu. V Portugalsku, v kopcích v 700 m n. m., v dubnu!

Ale to nejdůležitější se dělo uvnitř.

Cesta na místo – liják a první zlom

Když jsme odcházeli ze základního tábora na sólo, vyrazil jsem směrem k místu, které jsem si vybral pro svůj pobyt. A právě v tu chvíli se spustil prudký liják, který mě během pár minut pěkně promočil.

Po příchodu na místo jsem nevěděl, co dělat. Představa, že tu strávím takto čtyři dny, mě vyděsila. Spontánně jsem začal chodit dokola v kruzích. Znovu a znovu, jako by mi ten kruh pod nohama dával jistotu, že se neztratím. A do toho jsem odříkával modlitbu svatého Františka z Assisi:

„Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje,
abych přinášel lásku, kde je nenávist,
odpuštění, kde je křivda,
jednotu, kde je nesvornost,
víru, kde je pochybnost,
naději, kde je zoufalství,
radost, kde je smutek,
světlo, kde je tma.

Pomoz mi, abych netoužil po útěše, ale utěšoval,
po pochopení, ale chápal,
po lásce, ale miloval.

Vždyť kdo dává, ten dostane,
kdo odpouští, tomu je odpuštěno,
kdo umírá, ten povstává k životu věčnému. Amen.“

Opakoval jsem ji znovu a znovu, nevím, jak dlouho. Mohly to být minuty, možná celé hodiny. Čas se zastavil.

A přitom se v hlavě ozývali moji „draci“ – hlas, který říkal: „Budu chodit klidně až do večera a odříkávat tuto modlitbu. A klidně celé čtyři dny. Hlavně nějak zabít ten pocit samoty a strach z nicnedělání.“

Pes a očištění slzami

Z té letargie mě vytrhl štěkot psa kdesi v dáli. Najednou se mi vybavily vzpomínky na dětství – kdy jsem psa mít nemohl. Ta touha, ten pocit nespravedlnosti. A znovu se otevřely stavidla. Plakal jsem. Dlouho a intenzivně. Plakal jsem za všechno, co jsem v sobě dusil: za samotu, za neprožitou lásku v dětství.

A v těch slzách přišlo očištění. Vznikl prostor, do kterého mohla přijít nová síla. Uvědomil jsem si, že chci, aby naše rodina psa měla. I kdybych jednou musel prožít bolest z jeho ztráty. Protože i to je život. A smrt do života patří – my ji z něj příliš často vytěsňujeme.

Síla sdílení a kruhu

Objevil jsem také sílu sdílení jako osvobozujícího a očistného procesu. Během přípravy jsme hodně sdíleli v kruhu účastníků. A já jsem si tam v dešti a samotě představil, jak za pár dní budu sdílet i tyto své zážitky. A znovu jsem plakal – ještě jednou, stále jsem nebyl za tím.

Ale když pak čtyřdenní proces skončil a já skutečně sdílel svůj příběh, už slzy nepřišly. Už jsem necítil bolest – spíš klid a pevnost. Měl jsem pocit, že jsem se odrazil ode dna a prožil si to, co bylo třeba.

Toto je jen jedna z částí mého příběhu, který jsem zde zažil. Bylo toho více, ale pro inspiraci ostatním je tato část nejvýstižnější.

Poděkování a doporučení

Závěrem bych chtěl poděkovat. Největší dík patří Zdeňkovi a Šárce, kteří Vision Quest v Portugalsku vedli s velkou profesionalitou a laskavostí. Stejně tak si vážím nových přátel, které jsem díky této cestě poznal – muzikanta Martina, parťačku Katku Šilarovou, která se věnuje práci s lidmi, či Pavla Morice, chlapa, který toho má taky hodně za sebou a je dnes jedním z nejinspirativnějších lidí v oblasti osobního rozvoje.

Po Vision Questu jsem si pustil několik jeho podcastů a říkal si, že kdybych si je pustil dřív, možná bych na tuto akci ani nevyrazil. Tolik je v nich pravdy a inspirace. Dokonce i o tom psovi a smrti jsem se v nich doslechl.

Čím chci inspirovat?

Vision Quest pro mě byl jedním z nejsilnějších zážitků v životě. Pokud hledáte odpovědi, procházíte těžkým obdobím, nebo prostě cítíte, že je čas na změnu – tuhle cestu mohu jen doporučit. Mrkněte sem: Vision quest

P.S.

Pokud víte o nějakém psovi pro naši rodinu, napište mi.