Moje příběhy

V dubnu 2025 jsem se zúčastnil jedné z nejintenzivnějších zkušeností svého života – Vision Questu v Portugalsku. Je to desetidenní proces, ve kterém se po třídenní přípravě vydáš na čtyři dny a čtyři noci do přírody, sám se sebou, jen s vodou a základními věcmi na přespání. Bez jídla, bez telefonu, bez rozptýlení. Možná to zní jako extrém. Ale právě v té jednoduchosti a náročnosti je ukrytá síla.

Již před nějakým časem si mě našla myšlenka poutnictví. Ani nevím, kde se to vzalo, asi z vyprávění přátel či kolegů či to na mě někde vyskočilo na internetu, kde jsem si přečetl nějaký příběh. Začal jsem si v té věci něco zjišťovat, koupil jsem si nějaké knížky o putování do Santiaga de Compostela.

Celý tento příběh začal o loňských vánocích. Při přemýšlení, co své rodině darovat, jsem dostal nápad dát jim čas, který můžeme v rámci rodiny strávit spolu, tedy respektive naše mužská a ženská část zvlášť.

Chcete vychovávat svoje děti ke společnenské odpovědnosti. Mám tu takový tip na dárek.

Dlouho jsem zase nic nenapsal. Stále nebyl ten správný moment a ten přišel teď. Přesně na konci léta. A že to bylo období, které jsem si náležitě užíval, tak tu mám hned několik zážitků ke sdílení. 

Je to už dlouhý čas, kdy jsem napsal svůj poslední článek. Přišla epidemie covidu, do toho moje zranění. Spousta času, kterou jsem mohl více strávit s rodinou a také přemýšlením o tom, co je to život, co tu dělám, co žiju, co chci v životě dosáhnou a po sobě zanechat.

Delší čas jsem si říkal, že by to chtělo napsat po dlouhé době nějaký zajímavý článek, příběh ze života, který má trošku “sílu”. Říkal jsem si, neřeš to, ono to přijde, život ti dá téma, které bude dobré nasdílet. Přišlo. I když jsem si to představoval poněkud jinak…

Nedaří se? Není třeba zoufat, že se něco neubírá  úplně tím nejlepším směrem. To tak v životě je. Hlavní je se z toho “neposrat” a být v souladu s tím, co v životě chci, se svojí vizí.

Možná si často v životě říkáte, že nemám čas, že nestíhám, stále se někam honím, jsem z toho unavený. Ano, toto je dnešní doba a uspěchaný svět. Nemáme čas se chvíli zastavit, užívat si radosti z žití.

Asi každý z nás zažil v životě situaci, kdy se necítí dobře. Je nesvůj. Nějak se mu nedaří a jeho počínání ho nenaplňuje, nebaví a nedává smysl. I já v životě mám tyto období, kdy to prostě není úplně ono, zmítám se ve vlastních myšlenkách a ne a ne se jich zbavit.

Dlouho jsem nic nenapsal. Nu což. I tak to v našich životech chodí. Ne všechny závazky dodržujeme. Pravda, pro toho, kdo má jako svůj největší talent Zodpovědnost, to nezní moc přívětivě. Ale tak to prostě je. Začalo léto a já nemám zatím tolik energie sázet sem spoustu mouder.

Asi jste v životě zažili okamžiky, kdy jste si řekli, že už by bylo dobré se do toho pustit. Dospěli jste do stavu, kdy cítíte, že je potřeba něco udělat, ale hledáte energii pro to začít. Nebo jste ji našli, ale za pár dní jste to vzdali. Usoudili jste, že na to nemáte...

Zajímavý nadpis, co myslíte? Možná teď odtajním jedno malé tajemství, jak se změnit či posunout v lepšího člověka. Nu usuďte sami. Mohla by to být pro vás hračka.

Jeden z prvních kroků v rámci mého životního “probuzení” bylo, že jsem začal více číst. Knížky, které mě inspirovaly a někam nasměrovaly. A k těm prvním patří knihy jednoho francouzského autora, kterého jsem si velmi oblíbil. Jmenuje se Laurent Gounelle.

Téma pro dnešní článek mě napadlo dnes při procházce po okolí svého rodného města. Žiju v něm od svého narození a mám jej rád. Na jednu stranu je tu vše, co pro přežití v moderním světě potřebujete, a co tu není, tak k tomu odtud není daleko. Pokud toužíte po velkoměstě, tak do Brna je to opravdu kousek, pokud po přírodě, tak jestli vám nestačí ta naše, tak na takovou Pálavu to není daleko. Židlochovice, tak se mé město jmenuje.

Někdy si říkám, že jsme v naší firmě tak trošku blázni. Dříči, snílci, kteří jedou na jakési pozitivní vlně. Jedním z okamžiků, kdy tu pozitivní energii z týmu cítím nejvíce, bývá výjezdní porada. Ta, která se uskutečnila 9-10. dubna 2019 byla tak trošku zvláštní.

Kdo mě zná, ví, že jsem takový aktivní. Miluji svoji rodinu, svoje město, svoji práci, svoje koníčky a vše tak různě mezi sebou spojuji a hraji si s tím. Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, že to je přesně to, proč jsem na tomto světě. Vize, která se mi vyjevila v dubnu 2016 v lese zní jasně: “Chci spojovat lidi a rozdávat při tom radost pro lepší svět.” 

Jedna ze zábav chlapů je se navzájem hecovat, sázet, vzájemně burcovat. Tak nějak to přirozeně patří k našemu mužství. Mezi chlapi to funguje naprosto přirozeně a pomáhá nám to být silnějšími a lepšími.

Jsou to tak 3 roky, kdy jsem více přemýšlel, jak si svůj život udělat radostnější. Člověk se tak nějak plácá životem a říká si, že jako dítě se přece mnohem více usmíval, užíval si život, radoval se. 

Cítíš se v životě bez energie? Chybí ti šťáva? Hledáš odpovědi na nejpodstatnější otázky svého života? Vydej se na Cestu vlka. Je to úžasná a přitom zcela přirozená forma, jak se nabít, pochopit sám sebe a posunout někam dál. Můžu vřele doporučit.