Den 8 – Padrón – Santiago de Compostela

Dnes je tu konec mé pouti. Ráno mě budí ostatní poutníci už kolem šesté. Tak vylezu také a už v sedm jsem na cestě. To je rekord. Snídani dávám asi až za hodinu a půl někde na cestě. Šlape se mi dobře, hlavně nedělat moc dlouhé pauzy.

Na první zastávce potkávám tři Slovenky. Už jsem se s jedním pánem z jejich skupiny bavil v Redondela, s dámami jsem se ale nebavil. Zbytek jejich skupiny má pomalejší plán, skupina se rozdělila. Mají dnes v plánu dojít asi 8 km před Santiago a dorazit to zítra. Po společné snídani a kousku cesty se loučíme. Přece jen mám delší cestu.

Na další zastávce si přisednu k jednomu Asiatovi, ukazuje se, že je z Hongkongu. Zaskočil mě otázkou, po kolikáté jsem na Caminu. Když jsem na něho pak vybalil oblíbenou větu, proč je na Caminu, tak mi zajímavě a s úsměvem odpověděl. A vlastně to vystihuje všechno. Řekl mi: „Protože Camino. K tomu nepotřebuješ žádný důvod." Má pravdu, z toho, co poznávám, je to takový fenomén, že spousta lidí nemá žádný velký důvod, proč jsou zde. Prostě to chtějí zažít, protože jim o tom někdo řekl, či si o tom něco přečetli.

Na další zastávce narážím na Ester. Ta tedy pěkně mete, vycházela až po mně a já si připadal, že letím jako vítr. Potkáváme se nějakých pět kilometrů před cílem dnešního šestadvacetikilometrového úseku. A je kolem poledne. Loučím se a frčím dále.

Přicházím do Santiaga, poslední dva kilometry už vedou městem. Houstnou tu davy místních, mezi nimi se poutníci úplně ztratí. Zrovna končí škola, je tu spousta studentů. Křižovatky si šinu rychle, semafory mají vypnuté, mám všude přednost.

Přicházím konečně před katedrálu. Je to tu, dokázal jsem to. Skvělý pocit. 190 kilometrů za 8 dní. Spousta setkání a zážitků. Pořizuji fotky a vyrážím do kanceláře pro kompostelu. Zde se dozvídám o hlavním problému dnešního dne – nejede elektřina. Současně se na mém mobilu objevuje SMS o masivním výpadku telekomunikačních služeb ve Španělsku a Portugalsku. To díky tomu, že jsem se před odjezdem zaregistroval do systému Drozd.

Dostávám se do kanceláře, formulář musím vyplnit ručně a testimonium, nebo jinak řečeno kompostelu, mi paní vypisuje rukou. Budu mít raritní kousek.

V nejbližší restauraci se mi povede dát oběd, což není samozřejmost, a ukáže se to jako husarský kousek dnešního dne.

Výpadek proudu komplikuje úplně vše. Nelze platit kartami, takže nefungují obchody. V restauracích si dáte maximálně pití. Nejede internet, telefonní spojení se mi povedlo navázat chvilku s domovem v poledne a pak večer, kdy chvíli jel i internet. Takže žádné další jídlo dnes nebude.

Do albergue jsem se dostal, kromě kódů pro vstup dostávám i klíče. Teplá voda neteče. Nesvítí světlo, tak aspoň na záchod sehnali nějakou svítilnu na baterky. Prostě úplný konec světa.

Nezbývá než vyrazit někam do baru a dát si pivko. Nic jiného se dělat nedá. Tak do jednoho zasednu a pouštím se do řeči se třemi Iry sedícími vedle. Trochu se rozpili a já také. Pak si ke mně sedá německý pár. Nakonec, už trošku připitý, vyrážím více do města ke katedrále a zjišťuji, že v 19:30 začíná jedna z poutnických mší. Nemám úplně dobré oblečení, jen kraťasy a tričko, ale zjišťuji, že do katedrály mě pustí.

Zasedám do lavice více než s půlhodinovým předstihem. Už je tu dost plno. Mše začíná, přijde mi trochu kratší než u nás doma. Nehrají ani varhany a je tu jen jedna zpěvačka. Na závěr mše zapálí kněz velké kadidlo, které pak ostatní kněží vytáhnou a rozhoupou. Je to opravdu monstrózní, lítá to fakt vysoko, docela jsem se bál. Je to příjemné zakončení dnešního dne i mé pouti.