Přídavek č. 1
Dnešní den mě měl naplnit radostí a poznáním hloubky Camina. Ráno jsem vyrazil kolem půl deváté do středu města. Ještě těsně před mým odchodem z albergue mě v kuchyňce potkala jedna mladá Kanaďanka, se kterou jsme se bavili včera navečer. Z nějakého důvodu mi darovala plechovku piva – bylo to její poslední pivo zde – a řekla, že je pro mě. Plechovku si dávám do lednice a schovávám na večer.
Dnes mám plán. S třemi dámami (budu radši psát děvčaty) ze Slovenska jsme se včera ráno předběžně domluvili, že společně vyrazíme autem na konec světa – do Fisterry. Je to malá vesnice na západ od Santiaga a je to takový poutnický konec světa. Je to nejzápadnější okraj pevninského Španělska. Část poutníků si cestu do Santiaga prodlužuje právě sem. Někdo jde pěšky, což je asi na tři dny, někdo jede autobusem. A já jsem jel s děvčaty autem. Sraz máme v 10 hodin u nádraží. Děvčata domluvila půjčení auta. Na konec světa je to něco přes hodinu cesty. Cesta ubíhá rychle, povídáme si – i když asi spíše povídám já. Po týdnu abstinence mluvení v rodné řeči, schopnosti a prostoru rozvíjet delší konverzace nad rámec populárního "odkud jsi," jsem se potřeboval trochu rozpovídat.
Dorážíme k majáku Faro de Fisterra. Pozvolna se procházíme až ke skále a kocháme se pohledem na nekonečný oceán. Je slunečno, vane příjemný větřík. Užíváme si to. Pomalu odcházíme a míjíme mladou poutnici. V očích má slzy dojetí – dorazila až sem, na konec světa.
Sjíždíme pár kilometrů zpět do vesnice. Je pěkná, je tu několik restaurací. Dáváme si společně oběd – skvělou rybu. Projdeme si vesnici, dojde i na zmrzlinu. Neodpustím si se vyzout a smočit nohy se zbytky puchýřů v moři. Nádhera.
Odjíždíme zpět do Santiaga. Zde vracíme auto a vydáváme se ke katedrále. Pro děvčata je to teprve konec poutě. Spaly asi osm kilometrů před Santiagem a pak šly na nádraží pro auto. Vycházíme společně do historické části města a přicházíme na náměstí před katedrálou. Děvčata, jste tu. Dokázaly jste to. Z Viga až sem. A jedna z vás šla dokonce se zlomenou rukou. Klobouk dolů. Probíhají nezbytné fotografie, dojetí. Je hezké to vidět znovu a sledovat při tom ostatní. Loučíme se a nezávazně se domlouváme na večeři. Děvčata se jdou ubytovat a půjdou na poutnickou mši. A já v mezidobí vpluji do víru poutnického hlavního města a uvidím, co se z toho vyvrbí.
A zde jsem poznal to pravé kouzlo Camina. Nejdříve jsme se po pár minutách mezi lidmi na náměstí střetli očima s mladou Angličankou z Londýna, o které už byla zmínka v některém z předchozích dní. Má pěkně přismahlý obličej. Objímáme se, chvíli si povídáme a pak se loučíme.
Chvíli ještě postojím a pak se zanorím do jedné z uliček. Uběhne pár sekund a narážím na Němku Claudii. Také o ní jsem již psal. Další postup byl jasný – sedáme si hned na první zahrádku a dáváme si pivko. Přisedáme si ke staršímu Kanaďanovi, který posledních několik dní objížděl celý západ Španělska – Fisterru, La Coruňu ad. - na kole. Bavíme se. Pijeme pivko. Kanaďan se loučí. Zpětně zjišťujeme, že nám pivo zaplatil. Díky, neznámý kanadský příteli.
Sedíme a najednou se zjeví další dvě Němky známé z předchozích dni, jejichž jména začínají na A – "Double A Women from Germany." Nadšeně se zdravíme. Toto je fakt náhoda a krása Camina. Dáváme si pivko a povídáme si. Říkáme si Sangria klub, protože jsme takto spolu seděli už před pár dny a popíjeli sangrii.
K vedlejšímu stolu si sedají nějaké Irky a Skotka. Vytahuji ze své ledvinky jeden předmět s příběhem. Včera večer jsem zjistil, že mám něco zapíchnuté v botě – byl to odznáček s mušličkou a anglickou vlajkou. Asi se mi zapíchl do boty někde ve městě. Spontánně ho daruji Skotce i s příběhem jeho nálezu. Je dojatá. Říkám jí, ať si ho užije a vzpomene si při pohledu na něj na poutníka z Česka.
Irky a Skotka odcházejí, my stále sedíme. Přisedá si Američan a Španěl. Potkali se pár dní před Santiagem. Američan šel Camino Norte z Bilbaa, asi 700 km. Pouštíme se do hovorů, zabředáváme i do politických témat v souvislosti se současnou americkou politikou a světovými válkami. Ukončuji delší diskuzi slovy, že v Evropě už to máme srovnané. Důkazem je, že tu sedíme u jednoho stolu Čech a Němky a pijeme spolu pivo. Další téma, pivo. Přetahování o to, kdo ho má lepší – Američané nebo Němci – ukončuji dvěma slovy: Pilsner Urquell.
Nálada je bujará a já si ji užívám. Přitom píšu děvčatům ze Slovenska, ať mě tu vyzvednou. Což se nakonec i stane. Jsou překvapené bujarým veselím. Já se ale se zbytkem loučím – bar už stejně zavírá – a jdu s děvčaty na večeři. Společně si dáme láhev vína a povídáme si. U toho všeho mi dochází, o čem to Camino vlastně je. O setkávání s lidmi z celého světa, o sounáležitosti, spolupráci, radosti, emocích. Kdyby takto spolu fungovali všichni na tomto světě, nemáme žádné války a je tu nádherně. Až v tomto okamžiku si začínám uvědomovat, jak mi to celé bude chybět. Až dnes jsem si připadal jako ryba ve vodě – bavit se s lidmi, které znám chvíli. Inspirovat je a nechat se inspirovat jimi. Prostě spojovat lidi a rozdávat přitom radost a inspiraci pro lepší svět.
Loučím se s děvčaty – bylo mi s vámi opravdu dobře – a procházím nočním městem až do svého albergue. Zde si před spaním otvírám plechovku piva, kterou mi darovala Kanaďanka. Díky. Buen Camino.